Obrazy
Prohlédněte si obrazy
Můj malovaný příběh
Jak jsem s malováním začínal
Dětská kresba (12 let) propiskou.
Nedokončená gymnaziální kresba (1994-1995) propiskou na druhé straně obalu sešitu z matematiky. Sešit přinesla mamika z práce 🙂
Malovat jsem začal jako dítě a už brzy si ostatní všímali, že mi to jde. Šlo poznat, co jsem vyobrazil – že tohle je medvěd a tohle opice. Proto mě to taky bavilo. Kus svého dětství jsem proležel na břiše nad svými obrázky. Vznikly jich tisíce, ale bohužel velmi málo se jich dochovalo. Především lituju, že se ztratili moji „psohlavci“. To byli lidé se psími hlavami, kteří mezi sebou sváděli nelítostné boje a kterým jsem vymýšlel celou historii. Zobrazoval jsem posloupné výjevy z jejich válek a příměří, obléhání hradů, sbírání padlých…
S odstupem času jsem si uvědomil, že právě tito „psohlavci“ výborně symbolizují můj vnitřní boj s chaosem. Na jedné straně stáli modrou barvou vyobrazení spořádaní psohlavci s vyspělou kulturou, na druhé straně pak barbarští červení „psohlavci“, kterých bylo mnohonásobně víc a kteří útočili v sebevražedných hordách. Kolem těchto dvou táborů se rozprostíraly nedozírné stepi, v nichž žili různé obludy živící se psím masem. Osamělý „psohlavec“ neměl nejmenší šanci, byl sežrán.
Asi mě tehdy měli za podivínské dítě – a jistě jsem jím byl. Zároveň jsem byl někým, kdo už tehdy velmi dobře – byť ještě nevědomě – nahlížel svou duši a její vnitřní sváry. Věci, které zůstanou většině lidí nadosmrti skryty. Odvažuju se říct, že právě to byl můj největší dar, který zastiňoval svou podmínku – dar věci prostě namalovat.
Bohužel jsem v tom směru nenašel u nikoho pochopení. Mnozí sice měli pro mé obrazy uznání, ale hned se ptali, proč raději nemaluju něco jiného – líbivějšího. Nechápali to – a jak je známo, co nechápeme, to zpravidla odsuzujeme. Jako malý chlapec jsem stěží dokázal vysvětlit, co jsem jen tušil a co dokážu jakžtakž vysvětlit až dnes po mnohaletém studiu psychologie a kultury. A tak jsem se tehdy ještě víc uzavřel do svého světa „psohlavců“.
Čas šel dál a někdy ve svých 15 letech jsem s malováním přestal, jako když utne. Sám si to neumím vysvětlit. Pamatuju si jen okolnost – bylo to bezprostředně potom, co se mi zdál sen, ve kterém jsem slyšel překrásnou hudbu. Na několik dalších let se stala hudba spolu s literaturou mým velkým zájmem. Nebýt toho, stěží bych mnoho let poté naspal ke dvěma stovkám písniček, které teď postupně spatřují světlo světa.
Jak jsem řekl, malování ustoupilo do pozadí. Ale nevymizelo úplně. Prodíralo si cestu vpřed v podobě mimoděčných kreseb na okrajích stránek mých středoškolských sešitů a vysokoškolských poznámek. I když během těch let (1991-2003) nevzniklo nic, co bych mohl ukázat, po celou tu dobu jsem kreslil aspoň dvě hodiny denně. Což se časem projevilo – dalo to vzniknout základu mého stylu. Vznikly jisté způsoby vedení linky, budování prostoru…
Následujících sedm let (2003-2009) jsem věnoval hlavně psaní a příležitostně písničkám. Až do okamžiku, kdy se mi začalo rozpadat manželství.
Jsme propojení a v tom je naše síla
… s rybami, kresbami barevnými tušemi z roku 2012
Rozchod s manželkou byl pravým opakem propojení. Nicméně se nadobro rozpojilo jen to, co už spolu nedrželo. Nesl jsem to těžce, protože jsem vyrostl v přesvědčení, že když se jednou dva dají dohromady, má to být napořád. A právě v té nelehké době se ve mně něco pohnulo a já se vrátil k malování.
První pokusy byly úsměvné, ale bylo ve mně zanícení, který mě pohánělo, abych experimentoval a zbytečně se neohlížel za neúspěchy. Rychle jsem si vyjasňoval svůj styl, a tím jako by se projasňoval můj pohled na svět. Nad barvami a papíry jsem se vždy očistil a doplnil, co mi chybělo. Nacházel jsem útěchu, klid i životní oheň, spojení se silami, které mě mnohonásobně přesahují a dokážou uzdravit. Takto posílen jsem pak navazoval nová pouta s okolím, nejdřív s věcmi v bytě, později s novými lidmi, z nichž se někteří stali i mými přáteli.
Tehdy jsem učil na vysoké škole a také tam mě moje malování ovlivnilo. Jako nekladu barvy na místo, kde má zůstat bílá, obracel jsem se výhradně k těm, kdo chtěli být osloveni, dával těm, kdo měli vůli brát. A těm jsem dával dvakrát. Stejně tak později dětem na střední a na základní škole. A když jsem získal doktorát z literatury, bylo to malování, co mi napovědělo, jaké je formální vzdělání pozlátko. Své urputné snaze po titulu jsem se konečně mohl vysmát.
Uvědomil jsem si, že lidské konání je prostoupeno energií, která nás může stejně tak oživit jako zahubit. Zařekl jsem se, že budu stát vždy na straně života a že se nepodvolím vkusu většiny. Jen tak mé výtvory projeví sílu, ze které vyšly, jedině tak budou přinášet lidem radost. Tu opravdovou, která jde do hloubky a umí propojovat. Ne tu povrchní, která jen uspokojí nějaký stereotyp.
Stereotypy jsou mor duše. Konzervují její části, aby k sobě nenašly cestu. Člověk se pak nemůže stát celistvým. A kdo není celistvý, nemůže se propojit s druhými. Každý pokus o takové propojení je velmi bolestivé, protože vás směřuje někam, kam směřuje jen jedna z vašich částí, a vy se trháte na kusy. A z vnější perspektivy – kdo není celistvý, ten stěží někam vyjde, protože nejméně bolesti působí, když zůstane stát.
Sám jsem takový stav později zažil. Tehdy jsem nenamaloval jediný obraz. Opustila mě síla, byl jsem vnitřně prázdný, téměř bez duše. Jen kontakt s mými dřívějšími výtvory ve mně dokázal zažehnout jiskru. Naštěstí jsem se k malování vrátil a znovu ožil.
Maluju především pro sebe. Zároveň vnímám, že jsem propojený se všemi lidmi, a tak maluju i pro ně. Až tady jednou nebudu, bude to všechno patřit druhým. Jen propojení s nimi dává smysl tomu, co dělám teď. Tuto úvahu jsem proměnil ve své krédo.
Co vám tu tedy dávám? Pár desítek, možná stovek obrazů. Vznikají ve stavu odevzdání, v souladu s dechem a přírodou. Vznikají s láskou a zapálením, s touhou přiblížit se černé jiskře, kterou vše začalo. Věřím, že mají léčivou moc. Léčivou pro ty, kdo se osmělí nahlédnout do nich bez předsudků, bez očekávání vrtkavého vkusu. Dávám všem, kdo mají vůli brát.
Přeji vám příjemné zážitky při prohlížení a vybírání.
Váš JK
Adresa
Jakub Klein
Lechowiczova 31
702 00 Ostrava 1
Česká republika
Kontakt
Telefon
+420 731 190 110
E-mail
jklein@email.cz